Cvičení přímého vhledu.
Pokus číslo jedna.
Existuje hodně přístupů k meditaci,
Praxi vhledu,
Cvičení vnímání.
V historii jich byly stovky,
Tisíce.
Ale do určité míry by se daly rozdělit na dva přístupy.
Ten první spočívá v nějakých postupných krocích.
Děláme dech,
Cvičíme tím soustředění,
Pozorujeme jevy,
Smysly,
Opakujeme mantru.
Tím postupně odhalujeme vrstvy konceptů,
Vrstvy vnímání,
Které v běžném životě považujeme za realitu.
A postupně vidíme skrz ně,
Jako bychom viděli skrz závoje,
Skrz opony,
Které jsou navrstveny na scéně.
Vidět podium,
Vidět,
Co se opravdu děje.
To je jeden přístup,
Kdy se postupně dostáváme skrz až na konci,
Možná snad jednou někdy uvidíme,
Jak to doopravdy je.
Tomu druhému přístupu se říká praxe přímého vhledu a už sám název napovídá,
Co to asi je.
V podstatě v jednu chvíli nahlédneme rovnou skrz všechny závoje,
Skrz všechny opony a vidíme možná jedna krátký okamžik realitu.
Vidíme skrz.
Vidíme skrz všechny koncepty,
Které máme vystavěné ve svém světě,
Ve své mysli,
Ve své realitě,
Ve své osobnosti a vidíme skrz.
Tahle praxe nám právě může pomoci toho,
Že zapříklad máme ochutnávku toho,
Jak může vypadat ten finální stav,
Nás může motivovat a zároveň v častějších intervalech vidíme skrz,
Vidíme přímo.
Tak se tenhle ten pohled stává naší běžnou realitou a stává se normálním a stává se jedním z možných módů fungování naší mysli,
Našeho vnímání.
A není to nic kouzelního.
Je to něco,
Co všichni dobře známe.
Známe to z dětství,
Kdy jsme se dokázali tak ztratit ve hře,
Že jsme přestali vnímat sebe a byli jsme jenom tím,
Co se děje.
Známe to ale i z dospělého věku.
Známe to z práce,
Kdy jsme se natolik ponořili do něčeho,
Co nás strašně baví.
Známe to z lásky,
Známe to z milování,
Známe to ze sportu.
Jsou to všechno ty okamžiky,
Kdy najednou mizíme,
Kdy si rozpůjštíme a jsme něčím širším,
Větším,
Hlubším.
A práce přímého vhledu tyhlety okamžiky kultivuje.
To znamená,
Že k ním nedochází náhodně.
Vlastně jsou to hříčky,
Jsou to triky,
Kterými se snažíme rozhodit sami sebe tak,
Abychom najednou rozbili koncepty,
Které máme pocity,
Že jsou pevné a vidíme skrz ně.
Možná jenom na krátký okamžik,
Možná se to povede,
Možná ne.
A ukážeme si tři.
Tohle je první z nich.
A úplně na začátku se obrátíme k historické kapacitě.
Třetí karmapa,
Tybecký učitel a yogi,
Napsal dlouhou báseň,
Z níž pochází tenhle verž.
Všechny jevy jsou iluzí mysli,
Žádná mysl ale není.
Sama osobě nic neobsahuje.
Je prázdná,
Neustále přítomná a může být čímkoliv,
Ať je naše zkoumání odálí pravou podstatu.
A teď se obrátíme na dech.
Dech je v úplném prožitku.
Dech může být slyšet,
Můžeme ho cítit jako pohyb,
Můžeme ho vidět jako pohyb těla,
Můžeme cítit vůni vzduchu,
Který nadechujeme,
Nebo jeho chuť.
Dech je,
Nezastavuje se,
Je to neustálý pohyb.
Nechme ho dýchat.
A teď si položíme první otázku.
Kdo dýchá?
Ta racionální stránka se bude snažit odpovědět.
Rácio se bude snažit najít logickou odpověď.
Nechme to.
Ale kde je ten,
Kdo dýchá?
A kde je dech?
Kde je dech?
Je ve sluchu?
Je v pohybu?
Kde je dech?
Když budete mít pocity,
Že jste příliš zamotaní do vysvětlujících myšlenek,
Vraťte se k dechu,
Jako k pohybu.
Podívejte se,
Kde všude ve smyslech dech je.
A vraťte se k otázce,
Nechte jí vyset.
Kde je dech?
Odpozorujte,
Co se objeví.
Kdo dýchá?
A kde je dech?
Karmapa Hrangjung Dorje tomu říká,
Když pozorujeme jevy,
Žádné nevidíme.
Vidíme jen mysl.
Ale když pozorujeme mysl,
Nevidíme ji.
Sama o sobě je prázdná.
Teď dýchá.
